Z Jugošky Karawanken tunelem do Rakouska
Hranici do svobodného světa jsme překračovali s kamarádem zhruba na tři pokusy a nejsem si jistý, který z následujících dvou pokusů byl první a který druhý. Napřed se tedy zmíním o pokusu, kdy jsme se prostě rozhodli, že zajedeme s naším Broukem k nejbližšímu přechodu do Itálie a zkusíme štěstí takto. Když jsme přijeli k hraničnímu přechodu a jak jsme uviděli, že jugoslávští celníci propustili německé osobní auto před námi téměř bez jakékoliv kontroly pasů, srdce nám poskočilo. Jenomže ouha, jakmile celníci zmerčili československou státní poznávací značku, stáhli závoru a po detailní kontrole našich pasů se zapsáním čísel a jmen nám zcela jasně oznámili, že o nás informovali všechny ostatní jugoslávské hraniční přechody a že jakmile se jenom přiblížíme k nějakému jinému přechodu, poznáme jugoslávská vězení.

K druhému pokusu vlastně ani nedošlo. To jsme chtěli nastoupit na trajekt do Itálie a už jsme si koupili lodní lístky, ale pak jsme přemýšleli, jak asi bude probíhat pasová kontrola a usoudili jsme, že s našimi tzv. "šedivými pasy" zcela zřejmě nebudeme mít šanci. Šedivé pasy totiž byly tenkrát vydávány pouze na cestu do Jugoslávie a zpět. Lístky se nám naštěstí podařilo vrátit a uvažovali jsme, jak dál.

Další a v podstatě jedna z posledních možností byl jistý autokemp v Bělehradě, který měl sloužit jako uprchlický tábor pro československé emigranty. Neověřené zprávy o existenci tohoto kempu jsem získal od jedné mé dobré kamarádky ještě v Praze. Spolehnutí se na staré známé ceské pořekadlo "na každém šprochu pravdy trochu" se nám v tomto případě rozhodně vyplatilo.

Kemp jsme našli už na druhý pokus blízko centra Bělehradu. I na první pohled bylo úplně jasné, že se nejedná o obyčejný autokemp. Množství Škodovek a jenom pár ostatních značek zparkovaných aut téměř všechny s československou SPZ svědčilo zcela jasně o neobvyklém poslání tohoto kempu. No a po prvním kontaktu s jednou českou rodinkou jsme hned věděli, že už máme v podstatě vyhráno i když jsme ještě museli absolvovat pohovor s Vysokým komisařem pro uprchlíky při OSN. První noc v oblasti hlavního města Jugoslávie jsme absolvovali kousek od města u břehu Dunaje plného neuvěřitelného množství komárů. Po slibném začátku se nám druhý den moc nevyvedl. Komisař byl sice úředník organizace sídlící ve svobodném světě, ale příslušník komunistické strany Jugoslávie a tedy jednal s námi dle zásady jednání s třídním nepřítelem, tj. vyhodil nás s tím, že jsme dost mladí na to, abychom si bez vážných následků mohli posedět pár let v komunistickém vězení v Československu po našem jemu doporučeném návratu do socialistického ráje dělníků a rolníků. Vždyť se prý u nás v Československu lidé mají velmi dobře ve srovnání s Jugoslávií, kde nezaměstnaní doktoři zametají bělehradské ulice a jestli nás prý zavírají za projevy nelásky k Sovětskému svazu, tak si za to můžeme sami, měli jsme s Rusy v roce 1968 bojovat tak jako by bojovali oni. Na námitku, že nám tehdy bylo šest a kamarádovi tři roky vůbec nereagoval, nemluvě o celkové stupiditě položení této otázky.

Prožili jsme tedy další noc tentokráte v křoví v blízkosti našeho českého autokempu. Hned brzy po ránu jsme šli shánět dobré rady od našich kolegů uprchlíků, co měli to štěstí, že je jugoslávský funkcionář nevyhodil. Nejcennějších rad se nám ale dostalo od Vietnamců, kterým se podařilo nějakým zcela záhadným způsobem vycestovat z Československa na diplomatické pasy či jiné nestandartní cestovní doklady. Ti nám řekli o několika cestách, které použili jejich vietnamští přátelé k úspěšnému zdolání poslední překážky do svobodného světa. Jedna z nich byl železniční Karawanken tunel na severozápadě Jugoslávie v Julských Alpách. Tato cesta se nám tehdy zdála nejpřijatelnejší. Jiné verze se zdály riskantní či z nějakého důvodu méně atraktivní, jako například projít nenápadně mezi davem dělníků přecházející hranici do Rakouska v pohraničním městě Mariboru.

Našeho Brouka jsme nechali v opatrování jedné české rodinky v bělehradském kempu a na další cestu jsme se vydali železnicí. V noci ze 7. na 8. srpna 1984 jsme nasedli do vlaku směr Lublaň v dnešním Slovinsku. V Lublani jsme přesedali a přestávku jsme využili k zakoupení turistické mapy kritické oblasti pro náš přechod, jelikož v naší bývalé vlasti tyto mapy z pochopitelných důvodů se samozřejmě nedaly koupit. Tehdejší komunistický režim nehodlal svým občanům překročení hranice do svobodného světa nějak ulehčovat. Do městečka Jesenice téměř na hranici s Rakouskem jsme dorazili pozdě odpoledne 8. srpna a jelikož naše skupina se skládala nejméně z jednoho manželského páru a jedné ženy v pokročilém stavu těhotenství, rozhodli jsme se rozdělit z praktických důvodů a také abychom nebyli tak nápadní. V uprchlickém táboře v Bělehradu nám českými uprchlíky bylo řečeno, že lidé žijící v pohraničních oblastech Jugoslávie mají za úkol hlásit podezřelé existence pohybující se kolem jejich domovů stejně jako lidé v československém pohraničí. Já a kamarád jsme tedy vytvořili jednu skupinu a manželský pár s těhotnou ženou skupinu druhou.

Na přiložené mapě je možno vysledovat naše kroky. Po odchodu z jesenického nádraží v odpoledních hodinách za slunečného a teplého počasí jsme se s kamarádem hned odebrali do kopců naproti železnicnímu Karawanken tunelu, abychom pomocí dalekohledu mohli obhlédnout terén a zjistit, jak je tunel hlídaný jugoslávskou pohraniční stráží. Z pozorování jsme vyrozumněli, že tunel pravděpodobně není nijak hlídán. Problém se zdál být pouze v podobě rodinných domků těsně u vjezdu do tunelu. V podvečer jsme zahájili přesun přes údolí, což nebylo bez problémů i když se nám napřed poměrně úspěšně dařilo obcházet obydlí nijak nepozorováni. Už jsme si mysleli, že máme vyhráno, ale blízkosti tunelu majitel jednoho domku na nás vypustil psa. Při útěku do prudkého svahu v kluzkém blátě se mi podařilo ztratit z příruční tašky čutoru s vodou, čímž jsem mohl vážně ohrozit zdar našeho podnikání. "Kamarád" mi to nezapomněl často připomínat po zbytek naší cesty tunelem než jsme se dostali na druhou stranu a mohli se tam napít z horské říčky. Byla už téměř tma, když jsme dorazili k portálu tunelu, ale i přes tmu jsme mohli velice dobře vidět jugoslávskou policejní hlídku se psem a bylo velké štěstí, že jsme nebyli zpozorováni. Psi z okolních domů si vyměňovali názory s policejním psem divokým štěkáním a my jsme tak mohli odhadovat, jak asi daleko od nás se policista prochází. Někdy po půlnoci štěkot ustal a kamarád se rozhodl vykouknout na výzvědy a zjistil, že cesta do ústí tunelu je volná. Chvilku jsme přemýšleli jak obelstít psy v okolí vjezdu a já dostal spásný nápad: Do tunelu vběhneme za vjíždejícím vlakem, které jezdily s frekvencí nejméne každých dvacet minut. Psi by se neměli probudit, neboť rachot vlaku zcela urcitě nás bude krýt před jejich jinak velice bystrými smysly.

Hned za příštím vlakem asi půl hodiny po půlnoci jsme tak učinili. Vběhli jsme do tunelu naprosto nepozorováni a už to vypadalo, že cesta před námi je volná. Ale ouha! Po asi sto metrech běhu či klopýtání po pražcích se na nás valila obrovitá dieselová lokomotiva. Trať měla totiž lehký sklon a zmíněná lokomotiva pomáhala pouze na jugoslávském území. Jaká to smůla, že jsme podobný jev po několik hodin a po mnoho vlaků vjíždějících do tunelu nezpozorovali. Nedalo se nic dělat, museli jsme sprintovat nazpátek, vyběhli jsme z tunelu a přikrčili se za jakousi značku hned u vjezdu. Avšak značka nebyla vůbec žádný úkryt, reflektor lokomotivy nás ozářil jak za denního světla. Nicméně už po několika vteřinách nastala opět tma jak v pytli a my za naprostého ticha opět vběhli do tunelu, což zaslechli psi u rodinných domků a dali se za námi do zběsilého štěkotu zatímco my klopýtaje na pražcích jsme sprintovali do černočerné tmy s rosvícenými baterkami pouze mezi prsty. Nechápu, jak to, že jsme ani jeden z nás tvrdě nespadnul na nos. Psy u ústí tunelu jsme nechali štěkat a asi po dvaceti minutách nastal další problém. Už si přesně nevzpomínám, jestli první vlak jsme zahlédli v podobě světla reflektoru v dálce před námi, či za námi. Myslím, že to bylo za námi. Už během prvních minut jsme si všimli horizontální tlusté čáry na zdi tunelu, která buď stoupala asi do výšky našich očí anebo klesala až zem. V místě, kde čára byla na zemi, byl jakýsi úkryt, asi pro dělníky v případě projíždějícího vlaku. Viděli jsme světlo za námi, ale co se týče hluku v kolejích, to jsme vůbec nezpozorovali. Sprintovali jsme či spíše klopýtali za velké paniky k úkrytu, neboť místa na zemi k zalehnutí bylo naprosto minimálně a byli jsme si jistí, že kdybychom to nestihli, tak by byl s námi ámen. Dosprintovali jsme k malé jeskyňce ve zdi tunelu a čekali až vlak projede.

2

Čekali jsme hotovou věčnost až jsme začali pochybovat, jestli to nebyl nějaký přelud. Vykoukli jsme ven, jestli vlak nebude blíž a zdálo se, že nebyl. Hmmm, co dělat. Poslechli jsme koleje a žádné jistoty jsme nenabyli. Chvílemi to vypadalo, jako že slyšíme dunění, chvíli ne, v tunelu bylo ticho jak v kostele. Vypadá to ale, že reflektor je o něco blíž. Počkáme tedy ještě chvíli. A najednou bum bác, vlak se kolem nás přehnal obrovskou rychlostí s nepředstavitelným rachotem a ani se nedalo poznat, zdali je to vlak nákladní či osobní rychlík. A to se opakovalo každých dvacet minut. Chvíli jsme šli normálně, najednou v dálce světlo, zběsilý úprk do úkrytu, nervózní čekání, kde ten vlak je, bum bác, rachot a pak zase ticho. Po nějaké době jsme za sebou zahlédli jakési světlo, rozhodně to ale nebyl žádný reflektor lokomotivy. Světlo se mihotalo se strany na stranu, nahoru, dolů. Zcela jasně to byla silná baterka našich pronásledovatelů! Zase panika, zběsilý sprint a klopýtání po pražcích. Pak reflektor lokomotivy, ještě větší panika a úprk do úkrytu. Tunelové šílenství nemělo konce, tunel měl pravděpodobně jenom jeden vjezd a žádná druhá strana nemůže existovat. Zkrátka bylo nad slunce jasné, že v každém případě druhý konec byl naprosto nedosažitelný a naše zubožené mrtvoly najdou dělníci při opravách nejdříve za rok či dva. Ve chvíli, kdy naše morálka byla na dně, jsme zahlédli cosi namalovaného na zdi tunelu. Posvítili jsme si na to lépe baterkou a srdce nám poskočilo, najednou nám do žil vjela životudárná energie a únava byla ta tam.

Šťastně jsme totiž zírali na hraniční kámen namalovaný na zeď mezi Jugoslávií a Rakouskem. Takže ještě krok a komunisti na nás nemohou! Jsme konečně na svobodě! Ohlédli jsme se a baterka našich pronásledovatelů se zdála blížeji než kdykoliv před tím. Ale my jsme věděli, že jsme v Rakousku a s každým metrem to jugoslávští komouši s hvězdou na čele stejně jako ti čeští budou mít těžší a těžší nás odtáhnout zpět přes hranici. A třeba si to rozmyslí a ani to neudělají! Věděli jsme, že hranice je přesně v půlce tunelu a nám ta strastiplná pouť teď připadala jako nic. Dorazit na duhý konec? Teď už to nebude žádný problém. A nebyl. Disciplinovaně jsme postupovali vpřed přískoky mezi dunícími vlaky a baterka pronásledovatelů zcela evidentně se postupně ztrácela vdáli. Bylo to jasné, zvládnem to! A zvládli jsme to. Najednou jsme měli pocit vkročení do ráje i když kolem byla stále tma jak v pytli a nebylo vidět na krok. Přišlo to naprosto najednou a nečekaně. Výjezd z tunelu na rakouské straně jsme nezaznamenali až do okamžiku, kdy nad námi zazářily tisíce hvězd na bezměsíčné obloze a my se poprvé nadechli nepředstavitelně čistého a chladného horského vzduchu ve svobodné zemi. Nikdy nezapomenu na vdechnutí prvních doušků skutečné svobody tam kdesi v rakouských Alpách u výjezdu ze železničního tunelu ve dvě hodiny ráno devátého září roku 1984. Bez chemikálií, bez policajtů, bez pohraničníků, bez komunistů a jejich stupidní buzerace, která zasahovala do života každého jedince.

Sešli jsme hned po vyjití z tunelu po náspu k silnici a už to vypadalo, že nás na cestě do uprchlického tábora v Traskirchenu u Vídně nic nezastaví. Ale omyl. Po několika stech metrech jsme narazili u silnice na rodinný domek, před ním rosvícené světlo, pod světlem lavička, na lavičce jakýsi chlap, relaxující. Co teď? Zkoumali jsme okolí jak místo obejít. Všude kolem neproniknutelné ostružinové houští a už to vypadalo zase bledě. Neodvažovali jsme se jít dál, co kdyby chlap se lekl a vytáhl na nás třeba brokovnici? A nebo ještě hůře, zavolal policii, která by nás neprodleně vrátila do našeho domova, ráji dělníků a rolníků v našem rodném Československu. Totiž, jak jsem se dozvěděl až mnohem a mnohem později, česká tajná policie STB měla mezi emigranty své agenty, kteří rozšiřovali mezi nás tyto nesmyslné zprávy a my jim to tenkrát z velké části baštili, neboť nebylo možné zjistit, co je pravda, výmysl nějakého pobudy či úmyslně vypuštěná lež mezi emigranty rozvědkou tajné policie StB. Nyní samozřejmě každý ví, že rakouská policie by nás nikdy do tábora míru a socialismu nevrátila. To jsme ale nevěděli a téměř opět propadali beznaději, když najednou chlápek zhasnul a odešel zřejmě na kutě dovnitř. Cesta byla opět volná! Po chvíli jsme po mostě překračovali horskou říčku a sešli jsme tedy k ní a utišili žízeň, což nás opět vzpružilo na další cestu.

Pokračování příště...