Krátké vysvětlení

    K druhému pokusu vlastně ani nedošlo. To jsme chtěli nastoupit na trajekt do Itálie a už jsme si koupili lodní lístky, ale pak jsme přemýšleli, jak asi bude probíhat pasová kontrola a usoudili jsme, že s našimi tzv. "šedivými pasy" zcela zřejmě nebudeme mít šanci. Šedivé pasy totiž byly tenkrát vydávány pouze na cestu do Jugoslávie a zpět. Lístky se nám naštěstí podařilo vrátit a uvažovali jsme, jak dál. Bohužel, tato událost také zaznamenala první vážnou trhlinu v našich vztazích s Lukášem. Především koupě lodních lístků byl můj nápad a pak když jsme je měli rukou a dospěli k názoru, že nás kvůli našim šedivým pasům z trajektu určitě vysadí, pronesl jsem něco v tom smyslu "...no já si to myslel", což jsem rozhodně neměl říkat. Tato má poznámka totiž u Lukáše vyprovokovala prudký výbuch hněvu, který se nedal hned tak utišit. Trvalo docela dlouhou dobu, než Lukáš vybublal tak, aby se s ním dalo normálně komunikovat a abychom se vrátili k pokladně a dostali alespoň nějaké peníze za vrácené lodní lístky.

    Další a v podstatě jedna z posledních možností byl nejmenovaný autokemp v Bělehradě, který měl sloužit jako uprchlický tábor pro československé emigranty. Neověřené zprávy o existenci tohoto kempu jsem získal od jedné mé dobré kamarádky ještě v Praze. Spolehnutí se na staré známé ceské pořekadlo "na každém šprochu pravdy trochu" se nám v tomto případě rozhodně vyplatilo.

    Komisař byl úředník organizace sídlící sice téměř ve svobodném světě, ale příslušník komunistické strany Jugoslávie a tedy jednal s námi dle zásady jednání s třídním nepřítelem, tj. vyhodil nás s tím, že jsme dost mladí na to, abychom si bez vážných následků mohli posedět pár let v komunistickém vězení po návratu do socialistického ráje dělníků a rolníků. Vždyť se prý u nás v Československu lidé mají velmi dobře ve srovnání s Jugoslávií, kde nezaměstnaní doktoři zametají bělehradské ulice a jestli nás prý zavírají za projevy nelásky k Sovětskému svazu, tak si za to můžeme sami, měli jsme s Rusy v roce 1968 bojovat tak jako by bojovali oni. Na námitku, že mě tehdy bylo šest a Lukášovi tři roky vůbec nereagoval, nemluvě o celkové stupiditě položení této otázky.

    Prožili jsme tedy další noc tentokráte v křoví v blízkosti našeho českého autokempu. Hned brzy po ránu jsme šli shánět dobré rady od našich kolegů uprchlíků, co měli to štěstí, že je jugoslávský funkcionář nevyhodil. Nejcennějších rad se nám kupodivu dostalo od Vietnamců, kterým se podařilo nějakým zcela záhadným způsobem vycestovat z Československa na diplomatické pasy či jiné nestandartní cestovní doklady. Ti nám řekli o několika možnostech, které použili jejich vietnamští přátelé k úspěšnému zdolání poslední překážky do svobodného světa. Jedna z nich byl železniční Karawanken tunel na severozápadě Jugoslávie v Julských Alpách. Tato cesta se nám tehdy zdála nejpřijatelnejší. Jiné verze se zdály riskantní či z nějakého důvodu méně atraktivní, jako například projít nenápadně mezi davem dělníků přecházející hranici do Rakouska v pohraničním městě Mariboru.

    Našeho Brouka jsme dali do opatrování jedné české rodince v bělehradském kempu a na další cestu jsme se vydali železnicí. V noci ze 7. na 8. srpna 1984 jsme nasedli do vlaku směr Lublaň v dnešním Slovinsku. V Lublani jsme přesedali a přestávku jsme využili k zakoupení turistické mapy kritické oblasti pro náš přechod, jelikož v naší bývalé vlasti tyto mapy z pochopitelných důvodů se samozřejmě nedaly koupit. Tehdejší komunistický režim totiž nehodlal svým občanům překročení hranice do svobodného světa nějak ulehčovat. Do městečka Jesenice téměř na hranici s Rakouskem jsme dorazili pozdě odpoledne 8. srpna a jelikož naše skupina se skládala nejméně z jednoho manželského páru a jedné ženy v pokročilém stavu těhotenství, rozhodli jsme se rozdělit z praktických důvodů a také abychom nebyli tak nápadní. V uprchlickém táboře v Bělehradu nám tehdy bylo řečeno, že lidé žijící v pohraničních oblastech Jugoslávie mají za úkol hlásit podezřelé existence pohybující se kolem jejich domovů stejně jako v československém pohraničí. Já s Lukášem jsme tedy vytvořili jednu skupinu a manželský pár z Košic s těhotnou Ivanou z Pardubic skupinu druhou.

    Po odchodu z jesenického nádraží v odpoledních hodinách za slunečného a teplého počasí jsme se s Lukášem hned odebrali do kopců naproti železnicnímu Karawanken tunelu, abychom pomocí dalekohledu mohli obhlédnout terén a zjistit, jak je tunel hlídaný jugoslávskou pohraniční stráží. Z pozorování jsme vyrozumněli, že tunel pravděpodobně není nijak hlídán. Problém se zdál být pouze v podobě rodinných domků těsně u vjezdu do tunelu. V podvečer jsme zahájili přesun přes údolí, což nebylo bez problémů i když se nám napřed poměrně úspěšně dařilo obcházet obydlí nijak nepozorováni. Už jsme si mysleli, že máme vyhráno, ale v blízkosti tunelu majitel jednoho domku na nás vypustil psa. Při útěku do prudkého svahu v kluzkém blátě se mi podařilo ztratit z příruční tašky čutoru s vodou, čímž jsem mohl vážně ohrozit zdar našeho podnikání. Lukáš mi ztrátu čutory nezapomněl často připomínat po zbytek naší cesty tunelem než jsme se dostali na druhou stranu a mohli se tam napít z horské říčky.

    Hned za příštím vlakem asi půl hodiny po půlnoci jsme tak učinili. Vběhli jsme do tunelu naprosto nepozorováni a už to vypadalo, že cesta před námi je volná. Ale ouha! Po asi sto metrech běhu či klopýtání po pražcích se na nás valila obrovitá dieselová lokomotiva. Trať měla totiž lehký sklon a zmíněná lokomotiva pomáhala pouze na jugoslávském území. Jaká to smůla, že jsme podobný jev po několik hodin a po mnoho vlaků vjíždějících do tunelu nezpozorovali. Nedalo se nic dělat, museli jsme sprintovat nazpátek, vyběhli jsme z tunelu a přikrčili se za jakousi značku hned u vjezdu. Avšak značka nebyla vůbec žádný úkryt, reflektor lokomotivy nás ozářil jak za denního světla. Nicméně už po několika vteřinách nastala opět tma jak v pytli a my za naprostého ticha opět vběhli do tunelu, což zaslechli psi u rodinných domků a dali se za námi do zběsilého štěkotu zatímco my klopýtaje na pražcích jsme sprintovali do černočerné tmy s rosvícenými baterkami pouze mezi prsty.

    Nechápu, jak to, že jsme ani jeden z nás tvrdě nespadnul na nos. Psi u ústí tunelu jsme nechali štěkat a asi po dvaceti minutách nastal další problém. Už si přesně nevzpomínám, jestli první vlak jsme zahlédli v podobě světla reflektoru v dálce před námi, či za námi. Myslím, že to bylo za námi. Už během prvních minut jsme si všimli horizontální tlusté čáry na zdi tunelu, která buď stoupala asi do výšky našich očí anebo klesala až na zem. V místě, kde čára byla na zemi, byl jakýsi úkryt, asi pro dělníky v případě projíždějícího vlaku. Viděli jsme světlo za námi, ale co se týče hluku v kolejích, to jsme vůbec nezpozorovali. Sprintovali jsme či spíše klopýtali za velké paniky k úkrytu, neboť místa na zemi k zalehnutí bylo naprosto minimálně a byli jsme si jistí, že kdybychom to nestihli, tak by byl s námi ámen. Dosprintovali jsme k malé jeskyňce ve zdi tunelu a čekali až vlak projede.

    Čekali jsme hotovou věčnost až jsme začali pochybovat, jestli to nebyl nějaký přelud. Vykoukli jsme ven, jestli vlak nebude blíž a zdálo se, že nebyl. Hmmm, co dělat. Poslechli jsme koleje a žádné jistoty jsme nenabyli. Chvílemi to vypadalo, jako že slyšíme dunění, chvíli ne, v tunelu bylo ticho jak v kostele. Vypadá to ale, že reflektor je o něco blíž. Počkáme tedy ještě chvíli. A najednou bum bác, vlak se kolem nás přehnal obrovskou rychlostí s nepředstavitelným rachotem a ani se nedalo poznat, zdali je to vlak nákladní či osobní rychlík. A to se opakovalo každých dvacet minut. Chvíli jsme šli normálně, najednou v dálce světlo, zběsilý úprk do úkrytu, nervózní čekání, kde ten vlak je, bum bác, rachot a pak zase ticho.

    Po nějaké době jsme za sebou zahlédli jakési světlo, rozhodně to ale nebyl žádný reflektor lokomotivy. Světlo se mihotalo se strany na stranu, nahoru, dolů. Zcela jasně to byla silná baterka našich pronásledovatelů! Zase panika, zběsilý sprint a klopýtání po pražcích. Pak reflektor lokomotivy, ještě větší panika a úprk do úkrytu. Tunelové šílenství nemělo konce, tunel měl pravděpodobně jenom jeden vjezd a žádný výjezd. Bylo tedy nad slunce jasné, že v každém případě druhý konec byl naprosto nedosažitelný a naše zubožené mrtvoly najdou dělníci při opravách nejdříve za rok či dva. Ve chvíli, kdy naše morálka byla na dně, jsme zahlédli cosi namalovaného na zdi tunelu. Posvítili jsme si na to lépe baterkou a srdce nám poskočilo, najednou nám do žil vjela životudárná energie a únava byla ta tam.

    Těžko říci jak dlouhou trasu jsme urazili po našem občerstvení, možná pouhých sto metrů, možná i méně, když jsme za sebou zahlédli opět světlo silné baterky. Okamžitě jsme zalehli do příkopu těsně u silnice. Jako v předchozích případech silného reflektoru lokomotivy, světlo baterky bylo mnohem dále, než jsme odhadovali nebo se naši pronásledovatelé rovněž občerstvovali jako před chvílí my. Leželi jsme nějakou dobu a přemýšleli, zdali bychom neměli vstát a dát se opět na cestu. Raději jsme ale přeci jenom zůstali ležet. Riziko, že by nás odvlekli i z Rakouska zpět k mamince a pak do vězení se nám jevilo příliš reálné a toho jsme se báli zdaleka nejvíce.

    A najednou asi metr od nás pochodovali tři čtyři osoby vojenským krokem a nepronesli ani slovo. Ano, mohli to tedy být naši přátelé, ale ten vojenský krok? Ivana v pokročilém stadiu těhotenství by takhle rozhodně nepochodovala! Takže nic. Byli to oni nebyli to oni? Ještě že je nenapadlo rozsvítit baterku a namířit směrem do příkopu! Vstali jsme a dali se opět na pochod. Po chvilce jsme zjistili, že jsme tak unavení, že to takhle dál nejde. Napravo od silnice bylo nějaké křoví a vysoká tráva a tak jsme padli na zem a za pár minut o sobě nevěděli.

    Kromě zpěvu ptáků nás vzbudila vlhká zima a svítání. Byl už přeci jenom začátek září a v podhůří Alp teplota zalézala pěkně pod nechty zvláště když jsme se zbavili přebytečného oblečení, aby se nám ulehčilo a lépe šlo. Měl jsem na sobě jenom džísku, tričko a dlouhé kalhoty. Vstoupili jsme do vesnice Rosenbach v půl páté ráno a hned jsme narazili na nějakou paní, co šla zřejmě do kravína. Snažil jsem se vypadat mile a podravil. S úsměvem, na který jsme nebyli ze svého komunistického domova zvyklí, pozdrav opětovala. No nazdar! Snad nezavolá na nás policajty. Už se stalo, nedá se tedy nic dělat. Za několik minut jsme dorazili k vlakové zastávce a zjistili, že první vlak jede v šest. Na zastávce mrtvo, pokladna zamřížovaná, byla přeci jenom neděle brzy ráno.

    Zanedlouho se začali trousit první cestující. Byli jsme jak na trní, jak se na nás budou tvářit a zdali někdo nezavolá policajty, aby nás odlifrovali zpět do Československa. To se však nestalo. Snažili jsme se vypadat mile a s úsměvem zdravili každého "grüß Gott", když došlo k očnímu kontaktu. Jaký to divný pocit, když úsměvy byly opětovány rovněž s tím samým pozdravem i když na našem zevnějšku muselo být na první pohled patrné, kdo jsme, odkud jsme přišli a co je cíl naší cesty. Už z domova jsem totiž věděl, že se v tomto kraji lidé takto zdraví a dokonce jsem rovněž věděl, že rakouští vesničané jsou od přírody velmi milí na rozdíl od těch československých, ale stejně toto zažít poprvé na vlastní kůži bylo velmi nezvyklé a neočekávané. Ale milé chování místních na nás mělo velmi povzbudivý účinek a začali jsme pomalu věřit, že nás odsud do Československa přeci jenom tito na první pohled hodní lidé odlifrovat nenechají. S úspěchem jsem pomocí své chatrné němčiny koupil jízdenky do nejbližšího většího města Klagenfurtu a zanedlouho malý motorák přijel nezvykle načas přesně v šest ráno, což jsme přeci jenom s napětím očekávali, jelikož jsme si byli vědomi jistých rozdílů mezi západním světem a výdobytkům tábora míru a socialismu.

Google Street View - trať, kde jsme projížděli

    Cesta vlakem už byla nuda. Zaznamenávali jsme napřed hornatou krajinu podhůří Alp, která se měnila jak jsme se přibližovali k Vídni na podunajskou rovinu. Napřed jsme seděli v kupé sami a při jedné z prvních zastávek jsme obdivovali jednu ze známek kapitalistické ciziny v podobě vyrovnaných skladů stavebního materiálu podél trati čekajícího na vyložení anebo na naložení. Zanedlouho jsem usnul tvrdým spánkem neboť dva dny na cestě a ještě k tomu minulá noc pochodu tunelem se projevila silnou únavou. V blízkosti Vídně se vlak více naplnil a v našem kupé jsme měli spolucestující v podobě několika rakouských žen, které obdivovaly krásného kocoura v košíku jedné z nich. Snažil jsem se zachytit jejich konverzaci, což se mi moc nedařilo snad s výjimkou pro českého jedince legračních projevů souhlasu "jó, jó ...". Pochopil jsem, proč moji rodiče nechtěli, abych používal rovněž tohoto slova ve stejném významu, který byl převzat právě od německy mluvících obyvatel bývalého Rakouského impéria a stále přežívá v oblasti českého slangu dodnes. Důkazem toho jest písnička ze skělého alba Vladimíra Mišíka "Jednou tě potkám" s názvem "Jo, jo, jo, jo!"

    "Guten Abend. Wir sind Flichtlingen aus Tschechoslowakei", řekl jsem službě konající hlídce v budce brány uprchlického lágru a byl jsem na sebe náležitě pyšný, jak jsem to pěkně zvládl. Má němčina opravdu nebyla nic moc. Ale i přesto jsem byl schopen vysvětlit, kdo jsme a co chceme a že jsme přišli z Československa. Ten den jsme však nebyli jediní, protože naši tři přátelé z Jugoslávie už dorazili nějakou hodinu či dvě před námi. Zřejmě chytli lepší spoj Bádenkou a ne vlakem jako my a nebloudili mezi vilkami na předměstí Traiskirchenu na cestě do tábora. Později jsme se všichni zasmáli našemu podezření, že by se mohlo jednat o policisty, kteří by nás navrátili zpět do ČSSR. Lágerní policisté nás tedy nechali chvíli čekat v budce, možná 10 minut, možná déle, byla totiž neděle, a pak si nás jiný policista vzal do malé kanceláře, kde nás podrobil krátkému výslechu. Legitimovali jsme se řidičskými průkazy a policistovi řekli, že jsme byli propašováni v bedně v kamionu, který nás vyklopil kdesi ve Vídni. Měli jsme totiž pořád strach, že kdybychom řekli pravdu o našem tunelovém dobrodružství z Jugoslávie, tak by nás vrátili zpátky do Československa.

    Zásadní událostí během našeho zadržení na izolaci byl pohovor s rakouským imigračním úředníkem proslulým panem Holoubkem. Pan Holoubek nebyl Čech, ale Rakušák, který zdědil své jméno po někom z jeho předků a mluvil sice plynnou, ale strašidelnou germánskou češtinou. Pan Holoubek byl ovšem i jinak strašidelný. Hrozivě na nás koulel očima a bez jakýchkoliv emocí na nás štěkal svojí znetvořenou češtinou otázky "Odkud jste? Proč a jak jste odešel? Co chcete dělat? Co vám v Československu hrozí? A proč?" s přestávkami pro záznam našich odpovědí na psacím stroji. I když psal docela rychle, přestávky s ťukáním kláves prodlužovaly stressovou událost, která neměla konce. Pohovor byl pro nás ještě horší hlavně kvůli snaze se přesvědčivě držet naší lži o přechodu do Rakouska v bedně v kamionu. Dnes už není důležité, zdali nám bylo uvěřeno či nikoliv, ale asi bylo, když nás po standartním týdnu vypustili z izolace mezi ostatní uprchlíky v táboře, kteří už měli plnou svobodu pohybu.