Čas rozhodování kam a jak
Bylo mi asi tak 13 až 14 let, kdy jsem si začal plně uvědomovat co se děje kolem mě a v čem to žiji. Mé uvědomění umocňovalo i rodinné prostředí, ve kterém jsem vyrůstal. Denní rutina mého otce totiž zahrnovala každodenní poslech zahraničního rozhlasu ranním vysíláním BBC od 7:15 do 7:30 ráno a večerním vysíláním Hlasu Ameriky od devíti do deseti hodin večer konče. Měl jsem tedy ve srovnání se svými spolužáky na devítiletce neobvyklý rozhled o událostech ve světě i v Československu, takže rozhodnutí odejít ze země uzrálo u mne velmi brzy, snad krátce po absolvování devítileté školy. Po devítiletce jsem se horko těžko dostal na Elektrotechnickou průmyslovku v Ječné ulici na Praze 2. Totiž ani v době studia na ZDŠ jsem nikdy nevynikal nějakou zvláštní pílí a tak rodiče to měli se mnou dost těžké. Ale byly to nejenom moje nepříliš slavné výkony ve školní lavici, které byly na závadu mému pokračování ve studiu. Byl to také kádrový profil mého otce - důstojník vyhozený po únorovém puči ve 48. z Československé armády a ještě k tomu v roce 1959 odsouzený za velezradu. Naštěstí dostal následujícího roku amnestii, trest mu prý byl smazán, ale přesto mu nikdy nebylo dovoleno pracovat ve větším kolektivu než nějakých 35 zaměstnanců. Během dalších čtyřech let jsem se tedy jakž takž prokousal k maturitě a poté jsem nastoupil do pracovního procesu v ZPA Košíře. Léta prožitá během mého studia na průmyslovce byla totožná s časem dospívajícího mladého muže, který hledá své místo ve světě a společnosti. Lišil jsem se od průměru svého okolí snad jenom tím, že myšlenka na emigraci se dostávala do stádia uskutečnitelného plánu. Začínal jsem pomalu tušit, kam to bude a jak to provedu.